Návrat do osvobozené vlasti, komunistická perzekuce, druhý odchod do exilu

Ceskoslovenští letci v RAF se chteli vrátit domu již v posledních dnech války, kdy zacalo Pražské povstání. Volání o pomoc slyšeli i naši letci, ale byli nuceni ho jen pasivne poslouchat. Západní spojenci dodržovali Jaltskou dohodu a tedy i demarkacní linii a SSSR nesouhlasil se zásahem západních. Naši letci cekali na letišti Manston, ale rozkaz ke startu nezaznel.

První letci RAF, kterí se vrátili do Ceskoslovenska, byli ti, kterí se v roce 1944 dobrovolne prihlásili do ceskoslovenské letecké jednotky v SSSR.

Nezapomínalo se pochopitelne ani na padlé. Pozvánka na smutecní tryznu za ceskoslovenské letce, kterou porádal Svaz letcu a která se konala 21. ríjna 1945.

Do osvobozeného Ceskoslovenska se bývalí príslušníci RAF vrátili v srpnu 1945. Na pražském letišti Ruzyne je vítaly tisíce lidí – mnozí z nich se až tam poprvé dozvedeli o osudu svého syna, bratra ci otce. Stejne na tom byli i samotní príslušníci RAF. Nekterí z nich byli Židé a jejich rodiny zahynuly v koncentracních táborech, další byli vyšetrováni a týráni gestapem a vezneni. Archiv Martina Vrány.

Satirická kresba zachycuje poválecný život vojáku, kterí se snažili zapojit do bežného života.

Príbuzní ceskoslovenských príslušníku RAF dostali pred jejich návratem ruzné informace o jejich osudu. Archiv Tomáše Jambora.

To nejhorší zacalo po komunistickém puci v roce 1948. Ceskoslovenští letci RAF, dríve prezentovaní jako jádro budoucí ceskoslovenské armády, byli oznaceni za neprátele státu. Rázem prestalo platit to, co verejne deklaroval gen. Ludvík Svoboda, který je sám podepsán pod mnohými verdikty vuci bývalým príslušníkum RAF.

První smernice, která jim ztrpcila osud, byla vydána den po komunistickém prevratu. Další následovaly. Po cistce, která byla zahájena v roce 1950, po úletu trí dakot Ceskoslovenských aerolinií do Nemecka, zustalo v ceskoslovenské armáde jen nekolik bývalých letcu RAF.

Ceské zdroje (web Armády Ceské republiky a Svazu letcu) uvádejí témer sto padesát bývalých príslušníku RAF, ruzných zpusobem postižených komunistickým režimem. Byli degradování, byly jim odebírány medaile, byli vystehováni ze svých domovu. Na rozdíl od politických odpurcu komunistického režimu nebyl u žádného bývalého letce RAF vykonán trest smrti. Mnozí z nich ale zemreli nebo byli zavraždeni (Josef Bryks Silvestr Müller, Miroslav Planava, Vladislav Roubal, Cyril Sklenár, Lubomír Svátek, Eduard Šimon, Stanislav Velich, Viktor Waidlich), František Bekr a jeho rodina jsou nezvestní od pokusu prekrocit hranice. Jiní byli vezneni, casto spolu s temi, proti kterým ješte nedávno bojovali. Byli rovnež posíláni do táboru nucených prací, kde se, mimo jiné, podíleli na težbe ci zpracování uranové rudy, casto bez základních ochranných pomucek. Jak to vypadalo v Tábore nucených prací Mírov, mužete videt ve filmu Tmavomodrý svet. Jiný zpusob postihu našich letcu je zachycen ve filmu Hrbitov pro cizince. Je zajímavé, že se perzekucím nevyhnuly ani ti, kterí bojovali po boku Rudé armády.

Policejní fotografie bývalého pilota 311. cs. bombardovací perute Jana Romana Irvinga z vazby. Archiv Ivety Irvingové.

Nelze se divit, že se mnozí bývalí ceskoslovenští príslušníci RAF po komunistickém puci v roce 1948 pokusili o ilegální prechod hranic. Použili k tomu ruzných prostredku. Od obelstení úradu, pres prímý prechod hranic, až po úlety, ci únosy letadel. Pravdepodobne prvním z nich byl Marcel Ludikar (radioperátor 311. cs. bombardovací perute, jeden z tech, kterí potopili blockaderunner Alsterufer). Nejznámejší úlet se odehrál 24. brezna 1950, kdy z Ceskoslovenska uletely tri dakoty Ceskoslovenských aerolinií, pilotované bývalými príslušníky RAF. V Nemecku, kde pristály, požádalo z celkového poctu cestujících a clenu osádek o politický azyl dvacet sedm osob, padesát osm se jich vrátilo zpátky. Organizátori únosu byli odsouzeni v neprítomnosti k trestu smrti, ostatní exulanti k petadvaceti letum vezení. Archiv Toma Doležala.

Komunisté netrestali jen samotné válecné veterány, ale i jejich nejbližší. Nejkriklavejším prípadem je osud syna Gustava Kopala, príslušníka 311. cs. bombardovací perute. Vítek Formánek ve své knize „Tri z mnohých“ píše: „…když mladší hoch dostal jednoho vecera horecku, zavolal pan Kopal záchranku. Sloužící doktor mu odpovedel, že o deti takových lidí, jako je on, nemá tato spolecnost zájem a neprijel. Když se konecne podarilo nemocné díte dopravit do nemocnice, bylo již pozde a chlapec umrel….“

Sedmdesátým letum se v Ceskoslovensku ríkalo normalizace, od slova normál. Nicméne opak byl pravdou. Komunistický režim se po uvolnených 60. letech, které ukoncila okupace zememi Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, snažil vrátit do drívejších let, kdy jeho moc byla prakticky neomezená. Jedním z projevu byly i opetovné zákazy organizací, obnovených v šedesátých letech. Archiv Tomáše Jambora.

Mnozí z exulantu zvolili jako cílovou zemi Velkou Británii. Pocházely odtamtud jejich manželky, doufali, že najdou práci opetovne u RAF. To se povedlo sto osmdesáti z nich.

Z osmdesáti devíti letcu, kterí bojovali v Bitve o Británii, jich emigrovalo dvacet šest, osmnáct jich bylo perzekuováno, jeden, František Rypl, odešel do zálohy v hodnosti generálmajora v roce 1954.

Curated by Filip Procházka living history group 276th Sqdn. (reenacted) RAF